MARTIN VELÍŠEK
- 21. října 1963 Duchcov, Československo)
Absolvent ateliéru sklářského výtvarnictví profesora Libenského Vysoké školy Uměleckoprůmyslové, vystavuje své skleněné plastiky, obrazy a kresby od roku 1987. Široké publikum se s jeho pracemi seznámilo v roce 1992 při ojedinělé putovní výstavě po Čechách, Moravě a Slovensku, kterou uskutečnil společně s malířem a sklářem Michalem Machatem, s nímž v témže roce rovněž vyučoval na Letní sklářské škole v Pilchucku v USA. Výstavě se totiž dostalo nebývalé publicity po bezprecedentním skandálu v církevních kruzích, které si po jejím znojemském zahájení vynutily zahalení některých, podle nich nemravných, děl.
Na této výstavě se „akademický civilistní parealista“ Martin Velíšek představil svými malovanými skleněnými vázami a plastikami, ale především obrazy, které jej obvykle řadí do kontextu groteskní figurace. S tou nepochybně sdílí specifický smysl pro absurdní humor, který do svých děl vnáší především vyprávěným příběhem. Hranice grotesky však překračuje nejen častou volbou klasických či přímo religiózních témat (Poslední večeře, Ukřižování, později Betlém), které spolu s čistými kompozicemi a hojným užíváním písma poukazují spíše na inspiraci malířstvím gotickým, ale především setrvalým zájmem o zobrazování člověka mezi interiérem a exteriérem. Postavy Velíškových obrazů jsou sice nejprve uzavřeny do interiéru (Pot, Metafyzik, Taťka a mamka), zpravidla však sedí před oknem, které je vábí do exteriéru. Toto okno je ostatně tím posledním, co zbývá z Velíškových sklářských kořenů, právě v něm je zakleta čirost skla, tajemství průhledu. Okno je často otevřené, ještě je možné uniknout. Když se to však Velíškovým hrdinům podaří, ocitají se opět polapeni, tentokrát v magickém prostředí lesa (Triptych Hrůzy lesa), či ztraceni v mase, ať už v tom svém, když se nejsou schopni vyrovnat s vlastní tělesností, či v mase svých druhů (Pěvecký sbor gymnastů a horníků, Setkání gymnastů v povrchových dolech). Nakonec se dostávají na, postupně zcela abstrahovaný, horizont, na jehož hraně se archetypální příběhy postav Velíškových obrazů odehrávají nejčastěji (Borec v krajině). Ani v tomto místě na konci světa ovšem nejsou zcela „venku“, jsou sice vykloněni do vesmírného prostoru, který k nim vysílá své astrální paprsky, stojí však pevně na Zemi, které nemohou utéct.
Tuto extrovertní polohu nověji nahrazuje intimnější ladění, které je zřetelné nejen z Velíškova příklonu ke komornější a bezprostřednější technice kresby, ale i z volby témat, mezi kterými se stále častěji objevuje i rodina (řada stylizovaných kolorovaných rodinných autoportrétů). Svou virtuozitu ve zvládnutí kresby předvedl Velíšek především v cyklu z „černobílého života lyžařů“ – Lyžaři a v cyklu Uzdi, ve kterém dokonce rozvinul vlastní techniku práce s čistým grafitem, která mu umožňuje dosáhnout pro kresbu zcela nezvyklých efektů. Jestliže se navíc Velíškovi již dříve podařilo abstrahovat exteriér horizontu, nyní touto abstrahací prochází i klaustrofobický interiér, který je v jeho zatím posledních kresbách spíše jakousi živou ornamentální emulzí, do které jsou postavy těchto kreseb pohlceny.
Logickým vyústěním jeho zájmu o narativní aspekty výtvarného umění se staly jeho knižní realizace. Vedle řady knižních obálek pro nakladatelství Argo, jsou jimi především ilustrace a celkové grafické zpracování reprezentativního vydání Babičky Boženy Němcové pro nakladatelství Prostor (1995), ve kterém více než kdykoli předtím vynikl Velíškův cit pro vyprávění a jeho „doslovné“ ilustrování, jež mu umožnilo demýtizovat i tuto neobyčejně obtížnou látku, album kreseb z cyklu Lyžaři (s K. Císařem, Argo, 1996) a originální autorské leporelo k jedenáctému výročí hudební skupiny Už jsme doma (s M. Wanekem, Argo, 1996), jejímž je členem a dvorním malířem.
Karel Císař 1997
