Jiří Balcar se narodil roku 1929 v Kolíně a zemřel v roce 1968 v Praze.
Dříve, než začal působit jako malíř, grafik a typograf, vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a typografii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Tichého a Františka Muziky.
V letech 1960 až 1967 vytvořil 34 filmových plakátů. Za plakát Bílá velryba získal v roce 1962 cenu Toulouse–Lautreca v Paříži.
Jiří Balcar se na rodil a vyrůstal v Kolíně – na periférii – stranou velkoměstského dění. Přesto se záhy stal výraznou osobností – grafikem a později i malířem s mimořádným intelektuálním záběrem. Již od počátku měl štěstí na zásadní a inspirativní setkání.V době svého formování se poznal s legendárním lounským, respektive kolínským filozofem a knihovníkem Jaroslavem Janíkem. Zdeněk Sýkora, Emil Juliš, Jan Kubíček, František Foltýn či Jiří Balcar – ti všichni vděčí za svůj mimořádný rozhled a rychlý rozlet tomuto osvícenému člověku a iniciátorovi věčného hledačství. Začínajícím umělcům dával Janík potřebné impulsy, které přesáhly obvyklou míru středoškolské zkušenosti, informace, které náležitě zužitkovali.
Balcar v průběhu své nedlouhé kariéry, jež byla ukončena tragickou autonehodou v srpnu roku 1968, reflektoval dobu bohatou na proměnlivé stylové etapy či směry, jež byly tehdy brány s plnou odpovědností a zaujatostí. Existencialismus, neorealismus, civilismus, expresionismus, abstrakce, lettrismus, strukturalismus, nová figurace či pop art… tyto zjednodušující, ale v mnohém výstižné nálepky představují celé spektrum hnutí, pocitů a projevů příznačných pro 20. století. A snad každá z těchto ingrediencí je také přítomna různou měrou v díle Jiřího Balcara. To však nedokládá umělcovu originální nedostatečnost, jako spíš povahu dychtící po plném uchopení neklidné doby.
Balcar vyrůstal v nejednoduché atmosféře společenské i rodinné. O to více usiloval hledat absolutní hodnoty a pevné struktury. Janíkova autorita a jeho heslo: „vše si vydobýt“, vedla Balcara ke zřejmé etice a morálce – tedy k jasným zásadám a postojům… A je třeba říct, že toto své soustředění si do značné míry uhájil a svým nárokům dostál. Během svého krátkého života se postupně stal člověkem samostatného myšlení, ale i věčným pochybovačem, přesto ale tvořícím dílo neobyčejně vnitřně soudržné. V rozhodujících letech se nezařadil do žádné tvůrčí skupiny a uchoval si nezávislost na kolektivních poetikách.Také možná proto cítíme z jeho kreseb, grafik či obrazů skrytou sílu a zjevnou smysluplnost.
Cesta Jiřího Balcara byla od roku 1956 navíc lemována informacemi a popudy Jindřicha Chalupeckého, ale i literáty své i mladší generace kolem časopisu Květen. Veřejné diskuse, názorové výměny a vzrušené polemiky pomohly jistě tříbit Balcarovu osobnost. Ta byla odrazem člověka nebývale vyvažujícího racionalitu a citlivost, reflexí umělce, pro něhož je tvorba vyjádřením emotivního prožitku světa, ale také jeho ironickým hodnocením. Tato křehká harmonie je společným jmenovatelem jeho díla vrcholícího v letech 1965 – 1968. Tvorba na pomezí nové figurace a existenciálně zabarveného pop artu, nadsázka i odstup stejně tak jako sílící tragický pocit novodobého osamocení – to jsou rysy objevující se na Balcarových černobílých grafikách, kresbách či sugestivních obrazech.
Balcar se nestal prázdnou legendou či pouhou sběratelskou raritou. Byl uznáván již za svého života a ceněn nejen domácí kritikou. Když se slavný Pierr Restany v září roku 1960 zastavil v Praze, aby poznal zdejší scénu, později o ní napsal: „Mezi umělci, kteří dovršili třicítku, jsou nejvyhraněnějšími osobnostmi takoví jako Medek…, Koblasa… a hlavně Jiří Balcar. Balcarovi, který se dlouho zabýval kolorovanými grafickými pokusy se podařilo definovat originální písmo, které vtěluje do svých pláten pojednaných velmi střídmě a dosahuje tak integrované rovnováhy, která ho duchem poněkud přibližuje Američanu Twomblymu nebo Italovi Novellimu. Já osobně bych právě od Balcara očekával v budoucnosti nejkonkrétnější výsledky,“ …tolik Restany.
Připomeňme, že v té době měl před sebou Jiří Balcar ještě 8 let života. Domnívám se, že očekávání Restanyho naplnil a nám ostatním připravil nevšední podívanou přesahující běžný časoprostorový rámec. Ostatně tak, jak si to autor díla, jehož fragment zde můžete vidět, jistě přál. O světě, v kterém žil si poznamenal: „Děkuji Bohu a James Joycovi za to, že skutečnost není tak prostá a všední, jak si to zastánci všedního dne myslí. I ta nejvšednější všednost je daleko protikladnější, složitější a svátečnější, než bych si troufal vůbec popsat. Nesejdeme se proto všichni u věci prostého člověka, u všedního dne všech, ale zůstaneme, doufejme, alespoň někteří, obdivovateli skutečnosti ve vší její absurdní kráse, hrůze a měnivosti. Moderní obrazy musí být výbojem v oblasti ducha.“
Radan Wagner
