Narozen 18. června 1940 v Brně, zemřel 3. února 1989 v Praze. Malíř, grafik, divadelní a filmový výtvarník.
Studoval na Vysoké škole technické v Bratislavě (1957-1960) a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1960-1961; Adolf Hoffmeister). Samostatně vystavoval od roku 1963, kolektivně od roku 1965. V letech 1964-1979 vytvořil sto patnáct filmových plakátů. Oceněné filmové plakáty: 1979 Stříbrná plaketa na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu (Panna a netvor).
Počátky vysokoškolských studií Josefa Vyleťala byly spojeny s pobytem v Bratislavě. V letech 1957-60 zde studoval na Fakultě architektury tehdejší Slovenské vysoké školy technické u prof. J. Kouly. K jeho tehdejším bratislavským přátelům patřil grafický designér Jan Meisner.
Od roku 1960 žil v Praze. Krátce studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. A. Hoffmeistra. V roce 1962 se stal scénickým výtvarníkem divadla Na zábradlí. Postupně, s vypětím i neklidem, v opojení fantazií i vínem, se rodí a krystalizuje jeho výtvarná osobnost: malíř, grafik, výborný kreslíř, výtvarník divadla a filmu (plakáty). Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Praha 1995) ve stručnosti bilancuje jeho výtvarné dílo: počáteční strukturální abstrakci, figurativní kompozici ve stylu starých mistrů, cyklus Stromníci (1965) a pozdější vrcholné surrealistické malby a kresby.
Jsou to postavy významných myslitelů, cykly Apokalypsa, Hrůzy války anebo Hold F. Goyovi, obrazy antické inspirace i křesťanské s y m b o l i k y, máchovské krajiny, obrazy smrti a zániku, skřetů a mutantů, oblud a vetřelců a při p ř e d č a s n é smrti malíře ko mp o z i c e ex i ste n c i o – n á l n í h o boje, beznaděje, smutku a zoufalství.
Konec přišel brzy. Josef Vyleťal zemřel v Praze jako 49letý mistr klasického, veristického surrealizmu.
Jeho dílo je z rodu magie fantazijního realizmu a surrealizmu. Má především své výtvarné kontexty sahající k počátkům těchto tendencí – Bosch, Brueghel, Dürer a vrcholící v surrealizmu meziválečných let 20. století – Dali, Ernst, Delvaux, Magritte…
Z českých umělců připomínáme veliké a znepokojující dílo Mikuláše Medka, s nímž Pepu Vyleťala spojoval fenomén „sklenice plné nepokoje“. Impulsy přicházely též z oblasti literatury – E. A. Poe, i z textů domácích romantiků a básníků symbolizmu – Mácha, Erben. V souvislostech historických i filozofických poutalo Josefa Vyleťala permanentní varování Apokalypsy. A z výtvarných dějin geniální Goya a jeho stále platná pravda, bolest, utrpení, ale též vzdor vůči hrůzám nejen války, ale i člověka a lidské pospolitosti řítící se „vzhůru do propasti“.
Ve světě jeho reálného života, přátel nebo také vizí, snů a pocitů neustálých proměn byly mnohé osobnosti Prahy šedesátých let. Byli to filmaři J. Němec, J. Herz, P. Juráček, F. Vláčil, později J. Jakubisko, kunsthistorici F. Šmejkal, A. Hartmann, spisovatelé a básníci V. Linhartová, A. Stankovič, kritik J. Lopatka a také Václav Havel. Možná to byl osvobozující duch surrealizmu, který spojoval tyto lidi a jistě to byla též kritičnost, nesouhlas, odpor i odmítnutí absurdní normalizace, která byla děsivější než všechny fantasmagorické představy a bizarnosti pod prahem vědomí ryzího člověka a za prahem jeho tristní existence.
K velkému dílu se dostal Josef Vyleťal v letech 1978-80. Tehdy namaloval nástěnnou malbu – 600 metrů na kolonádě v Mariánských Lázních. Pak už to byly poslední obrazy. Veliký inkvizitor jako kejklíř, Císařský pes požírající sám sebe a vše sledující svým lidským okem a Malíř a jeho Múza. Temný, modro-fialový monochrom plný úzkosti i obav, samoty. Meditace, pohled dovnitř a vidění i vědění toho, že rubem života je smrt a smrti nový a jiný život. (Rostislav Sarvaš)
